U VÁS DOMA I U NÁS...

365 DNŮ V ROCE...

SLUŽBY OD "A" DO "Z"...

Chtěla zemřít doma

Byla sobota a paní Graclíková jako každý týden o tom čase, s přeplněnou nákupní taškou v každé ruce, si to zamířila do nedaleké trafiky, aby si ještě koupila „periodikum svého syna“. Pak se posadila na lavičku autobusové zástavky a čekala na spoj, který ji odveze do kopců. Kousíček od lesa tam měla svou chalupu se záviděnihodnou skalkou a zahradou.

"Na charitu bych nikdy nic nedala, nechala se slyšet při rozhovoru s řidičem autobusu - sedávala vždycky na sedadle hned u dveří. „Člověk nikdy neví, kde ty peníze skončí. To raděj nakrmím zvěř v lese a své čtyřnohé mazlíčky doma,“ dodala rázně a za souhlasného přikyvování řidiče, vytáhla z tašky obrovskou štangli psího salámu. Silná osobnost, šarmantní, za všech okolností upravená dáma, která měla pro strach uděláno, vždyť žila sama, na samotě u lesa. Všechno však svou vůlí ovlivnit nedokázala. Třeba zdraví. To se časem velice zhoršilo a bylo zapotřebí využít služeb místní Charity, včetně domácí hospicové péče, kterou poskytuje.

NEZNÁMÝ SVĚT CHARITY

"O Charitě jsem věděl pouze to, že v Novém Hrozenkově existuje a že rozváží seniorům obědy,“ vzpomíná na dobu před několika měsíci Mirek, syn paní Graclíkové. „Žil jsem v Praze, šéfoval úspěšnému časopisu, psal knížky, které se dobře prodávaly a bezstarostně šel od úspěchu k úspěchu. Všechno, na co jsem sáhl, se mi dařilo, a když to přeženu, tak jsem si myslel, že smrt se mých blízkých netýká,“ připouští M. Graclík. Až náhlé a nečekané zhoršení zdravotního stavu stále vitální a soběstačné maminky jej podle jeho vlastních slov – vrátilo na zem a on začal vzniklou situaci velmi intenzivně řešit. „Hledal jsem pomoc, zjišťoval, co je možné, brouzdal po internetu, navštívil kancelář Charity a objevil pro mě do té doby zcela neznámý svět,“ tvrdí pan Mirek a po chvíli dodává: „Hluboce před pracovnicemi Charity smekám, protože vím, že sám bych nebyl schopen se o těžce nemocného člověka postarat. Vlastně bych nemohl splnit mamince její přání, aby zemřela doma. Když ještě v nemocnici komunikovala, řekl jsem jí, že zařizuji Charitu, která o ni bude doma pečovat, a tak se na návrat těšila.“

Bohužel, její zdravotní stav se poté zhoršil a pan Graclík si maminku domů přivezl už jako nepohyblivou a takřka neschopnou komunikace.

DÁT MAXIMUM

"Na to, že je to chlap, byl v péči o maminku naprosto úžasný,“ říká na adresu M. Graclíka pečovatelka Charity Nový Hrozenkov Dana Kocurková. „Vpluli jsme do té rodiny tak nějak přirozeně a přesto, že jsme tam nepůsobili příliš dlouho, bylo to, jako bychom tam byli snad odjakživa. Vládl tam velký klid a pokoj, což za podobných situací vždycky nebývá. Víte, on chtěl dát mamince maximum, což opravdu měla. Tak, jak by to asi mělo být vždycky,“ uvažuje nahlas pečovatelka. Po krátké odmlce přiznává, že den, kdy paní Graclíková zemřela, má stále v živé paměti. „Udělala jsem všechny úkony, jako jiné dny, ale pořád jsem nějak nemohla jen tak říct nashledanou a odejít. Něco uvnitř mi to nedovolovalo. Já vám to neumím vysvětlit, ale jako bych podvědomě cítila, že už ji živou neuvidím. Držela jsem ji za ruku a nedokázala ji pustit. Chtělo se mi plakat, ale musela jsem vydržet, jsem přece profesionál,“ říká D. Kocurková. „Až potom, v autě, jsem tomu nechala volný průběh. Tam už moje slzy nikdo neviděl“.

Za dvě hodiny na to informovala pečovatelku její vrchní sestra, že paní Graclíková zemřela. Syn byl u ní.

NIKDY NEODSUZOVAT

Řekla bych, že moci zemřít ve svém prostředí je ideální stav. A právě o to se prostřednictvím domácí hospicové péče v Charitě Nový Hrozenkov snažíme. Nehledě na to, že zdravotní péče, která je součástí hospicové péče je hrazena z veřejného zdravotního pojištění, pro klienta je tedy zdarma,“ vysvětluje Jarmila Škarpová, vrchní sestra. „V žádném případě však nechceme a nesmíme v lidech vyvolat pocit viny, pokud se na to snad necítí,“ dodává hned vzápětí. Důvody mohou být podle jejich dlouholetých zkušeností různé: strach ze smrti, z umírání, nebo i fyzické či psychické vyčerpání. „Kdybychom předem věděli, jak dlouho bude ten stav trvat – ale to nevíme. Můžeme snad jen tušit,“ říká J. Škarpová.

MOZAIKA POSLEDNÍCH DNŮ

"Umřít doma nebo na eldéence je absolutně nesrovnatelné. Přál bych každému, aby mohl odejít doma, kde to zná, má rád a může být v posledních dnech na tomto světě obklopen svými nejbližšími,“ uvažuje nahlas Mirek Graclík. Vždyť jedině díky tomu mu zůstala mozaika posledních dnů, jež mu sice, jak přiznává, vhání slzy do očí, ale přesto nebo právě proto je za ni vděčný. „Mohu si vybavit, jak jsem mamince přehrával písničky jejího oblíbence Bedřicha Čuby. Vidím, jak sedím u postele s vlčákem Rexem, kterého měla moc ráda a pokládám jí ruku na jeho hlavu, aby cítila jeho blízkost. Mimochodem, máma odešla před necelými devíti měsíci a Rex se s tím dodnes nevyrovnal a chřadne mi před očima. Děkuji za to, že když odcházela na druhý břeh, mohl jsem ji přitom držet za ruku…                    RENATA HOLČÁKOVÁ

P.S.  Od včerejšího večera je opět u své paničky i vlčák Rex.