15. dubna 2020
Články
„Není to koronavirus, ale koridor“, říká jedna naše „svérázná“ klientka. „Nejhorší je zákaz návštěv, a čím je to delší, tím to působí depresivněji, když nemůžeme vidět své blízké“, shodují se skoro všichni přítomní.
Nepomáhají ani telefony, ani skype, protože většina z nich už vidí špatně nebo vůbec a také špatně slyší. Prostě osobní kontakt s příbuznými jim moc chybí. „I když je teď venku krásné počasí, nemůžeme chodit ven, na procházku, dostaneme se jenom na zahradu“ přidává se další paní, ale hned dodává „ještě, že ji máme“.
Klienti, kteří už v letošním roce měli narozeniny nebo svátek dostávali od nás „Dárkový poukaz na pouť na Hostýn“. Chtěli jsme tam společně vyjet hned, jak se oteplí a tak se moc těšili, ale bohužel, i tento výlet jsme museli zatím odložit.
Také nám moc chybí naše dobrovolnice, které nás pravidelně, jednou týdně, navštěvovaly. Přinášely vždycky nějaké novinky, společně s klienty něco tvořily a vytvářely moc příjemnou atmosféru.
„Jsme v neustálém strachu a v nejistotě, když nevíme, kdy už to konečně skončí. Čím déle to trvá, tím je to horší, ale co naděláme, musíme to vydržet“ shodli se nakonec všichni a začali vzpomínat na mládí…
Snažíme se všichni tenhle „podivný“ čas zvládnout pozitivním myšlením, dobrou náladou a „osvědčenými“ prostředky – modlitbou, posezením a přátelským povídáním v jídelně nebo venku na terase. Znovu jsme objevili kouzlo starých desek a gramofonu a také žasneme nad tím, jaké množství písniček si naše „babičky“ pamatují a jak jim to ladí.
Nová situace přinesla, ale i spoustu starostí do našeho běžného pracovního života. „ROUŠKA“ – slovo skloňované ve všech pádech, ale sortiment, který prostě nebyl. Problém jsme vyřešili částečně svépomocí, ale hlavně nás začalo zásobovat spoustu dobrých lidí, kteří žijí kolem nás a kterým moc děkujeme.
Další potíž nastala zavřením škol a školek. Maminky prostě musely zůstat doma a k tomu ještě další, běžné nemoci. Tady nám pomohly kolegyně ze Stacionáře, který je ještě stále zavřený a proměnily se podle potřeby na pradlenku, uklízečku, švadlenku nebo aktivizační pracovnice. Musím říct, že bychom to bez nich nezvládli, protože naše pomocníky na dohody, kterým říkáme „Rychlá rota“, nemůžeme v této situaci zaměstnávat. Jsou ochotné, usměvavé a každou pracovní pozici zvládají jako by nic, zkrátka je radost s nimi pracovat.
Nejvážnější a i nejtěžší bylo připravit se na to, že opravdu někdo u nás onemocní. Každý den přicházely doporučené postupy a doporučení vlády, ministerstev, kraje a našich nadřízených z Arcidiecézní charity. Bylo těžké to všechno přečíst a vyvodit z toho patřičné důsledky.
Nakonec jsme to, i s pomocí kolegů z vedení, zvládli: máme zákaz návštěv i donášení věcí a potravin do domu, naši obyvatelé smí vyjít pouze na zahradu, do „Domečku“ nechodí ani kolegové z jiných služeb, z vedení, druhý údržbář nebo řidiči od zásobování.
Hlavní bylo vytvořit 2 skupiny pracovníků, kteří by museli v domech alespoň 14 dnů bydlet, kdyby opravdu k něčemu došlo. S tím ještě souvisí mít zásobu dezinfekce, respirátorů, plášťů a obleků na ošetřování těch, kteří by byli pozitivní.
Všechno se to podařilo a kancelář naší sociální pracovnice se proměnila ve skladiště. Ona je nemocná a tak se nemohla bránit.
Dá se tedy říct, připraveni jsme, ale každý den se intenzivně modlíme za to, aby se nám „koridor“, jak říká naše milá střenka, z daleka vyhnul.
Na závěr musím ještě přiznat, jak nás některé naše kolegyně překvapují….
Všichni pracovníci „Domečku“ mají povinnost změřit si při příchodu do služby a při ochodu z ní, tělesnou teplotu. Tento úkol jsme svěřili našim zdravotním sestřičkám a to máte vidět to pronásledování, aby nikdo neunikl. Zvláštní „specialistkou“ je jedna naše velmi milá kolegyňka, které neproklouzne ani noha.
A tak zkrátka, díky „podivné koronavirové“ době, máme svoji „SESTRU V AKCI“
Marie Surá, vedoucí Domu pokojného stáří
