1. července 2025
Co se děje u nás?
Do našeho týmu hledáme zodpovědného pracovníka/pracovnici na pozici Pečovatel/ka, Osobní asistent/ka.
Jak vypadá tato práce optikou naší bývalé pracovnice, Marie Orságové, která užívá zaslouženého důchodu si přečtěte níže. Tato práce není jen prací, ale posláním.
Marie Orságová sa s námi lúčí
(Článek z Charitních listů 9/2023)
Jaký byl tvůj počátek? Můj první rok na Charitě, 2005, kdy jsem začala pracovat, tak byla největší zima, kterou jsem zažila, auta v závějích nebyla ani vidět, nevěděla jsi, kde se nacházíš, jestli na krajnici nebo na cestě. Já nebyla nikdy v zimě zvyklá jezdit. Předtím jsem jezdila jen v létě, občas když jsme jeli na návštěvu s manželem a při zpáteční cestě, kdy muž již společensky nemohl, tak jsem řídila. Jezdila jsem až do Kubáně, všude bílo. Dostávala jsem tam otázku: „A Vy tu budete jezdit i v zimě? Víte, kolik tu bývá sněhu?“ Mám krásné zážitky.
Je vůbec nějaký rozdíl mezi péčí tehdy a teď? V péči není žádný rozdíl, rozdíl je jen v lidech, v přístupu, v chování. Lidé nechtějí moc péče, jen opravdu to, co nezbytně potřebují. Lidé jsou opatrní, jinak sa snaží zvládat věci sami.
Jakými auty jsi jezdila? Začínala jsem starým formanem, každý den jsem musela odpojovat baterku, jinak bych ráno nenastartovala, táhlo z každých 5 dveří. Jezdívala jsem s kolegyní Jaruškou Leskovjanovou ‒ zaučování, Dinoticu ‒ obědy, je tam úzká cesta, když se ohrňalo, tak se tam projelo jen na šířku jednoho auta, když jsem naneštěstí potkala auto, nedej bože autobus, tak jsem cúfala, až kde měl někdo vyhrnutý dvůr. Tehdá moc chumelilo, musela jsem otevřít kufr, dívat se skrz něho, abych vůbec viděla, kde cuvám, ani se tehdá moc nesypalo. Autobusák se tak smál, že jsme jely s otevřeným kufrem. A my jsme to daly! Pokud se budeš bát, tak se nenaučíš nic! Pak jsem dostala po Evě Valigurové Kango, těžce jsem si zvykala na velké vysoké auto a poté ho vystřídala nová malá živá panda a začala jsem jezdit Velké Karlovice, ujela jsem s ní 180 tisíc km. Tu poté vystřídalo Suzuki S-Cross.
Jaký byl tvůj největší karambol? Jednou mě vyplašil býk, dostala jsem defekt na Beskydu. Ale hlavně jsem zapadla první zimu (2015). Napadlo půl metra čerstvého sněhu, jela jsem v Karlovicách za Tísňavami
v Potokách, za zákazem vjezdu koleje byly vyjeté jen prvních 10 metrů, tam se neprohrňalo, říkala jsem si, však mám vysoké auto, to profrčím, profrčela jsem jen chvilku, sjela jsem do měkkého, sjelo to, kola se začaly protáčet, snažila jsem se vycouvat kolejami zpátky a už nešlo ani tam ani zpět. Tam je oblast, kde není signál. Když jsem měla zpoždění, klientka paní Růženka Polášková přišla doproti s lopatů a jídlonosičem, tušila to. Nechcete po nemocné paní, aby Vám pomáhala vytlačit auto. Tak jsem to odházela, a pak jsem houpala tam a zpět až jsem to otočila o 90 stupňů. A pak se to povedlo, zvládla jsem to. Není pravda, že čtyřkolka všude vyjede.
Zažila jsem ještě u paní Škorňové v Miloňově na kopečku, byl podzim, popršelo, cesta byla rozbahněná. Vyjela jsem sa vytočit na lúku, kde jsem byla zvyklá se vždy otočit. Byl tam příkrý břeh, nepříjemné bláto, auto začalo samo sjížďat. Zápasila jsem v autě, nevěděla jsem si rady. Nakonec jsem použila kousky dřeva, podkládala pod kola, abych z toho vůbec vyjela pryč. Tam nikdo. A když je v tom člověk sám, je to nepříjemné. Další den mi paní říkala: „Ogar říkal, že musíte být jó dobrá řidička, když jste sa z toho dostala“ – dostala jsem sa z toho, ale to je ta škola, že bych už v životě do rozbahněného nejela, raději necháš auto níž u stodoly a půjdeš pěšky.
Nejpěknější zážitek? Každý den je pro mě pěkný zážitek! Nejpěknější je pochvala – přišel dopis na Charitu – kdy jsem dostala přání do Nového roku od pana Kvasničky, a k tomu mě nominovali do ankety na osobnost roku 2016, bylo to v novinách, nominovaných bylo 27 lidí, jela jsem do Zlína na slavnostní galavečer a umístila jsem se na 15. místě.
Co ti to dalo/vzalo? Co mi to dalo, od lidí spoustu zážitků, nahlédneš do toho jejich života, dokážeš si to stáří představit, pokud se dožijeme. Někteří jsou na tom lépe, někteří hůře. Ale my, kteří s tím pracujeme, my už můžeme být připraveni. I když přijde blesk z čistého nebe, víš zhruba o čem to stáří je. Za ty roky nabereš zkušenosti. Každý z venku k tomu nepřijde. Co mi to vzalo. Vzalo všechnu sílu. :D Příjde čas, kdy to tělo začne stávkovat, a je čas si odpočinout.
Co si dělala, aby si to psychicky zvládala? Nejlépe se odreaguju, když se na chvíli ztratím, uvařím si kafe a jsem v naprostém klidu, pěkné čisté prostředí. Zahrádka s kytičkami, i když je to fyzická námaha, tak je to radost a pro mě odreagování.
Co bys vzkázala? Aby sa lidi držali při životě, aby nenaříkali. Pokud oni budu spolupracovať, tak ta služba bude úžasná. Bohužel tolik lidí je vážně nemocných, že bohužel my už reagujeme jen, aby důstojně dožili doma. Aby všichni měli ochranu boží, a aby všichni andělé u nich stáli. A aby to i kolegové s ochranou Boží zvládali!
Rozhovor připravila Dana Haferníková
Kontaktní osoby:
Ing. Ivana Némethová, 734 891 156, 571 451 548, ivana.nemethova@nhrozenkov.charita.cz
Mgr. Pavla Vozáková, 734 682 700, pavla.vozakova@nhroznkov.charita.cz
