11. února 2021
Co se děje u nás?
Když jsme dali vědět Ljubě Václavové, režisérce snímku Jak neztratit život ani ve stáří, že jsme dokument po 20-ti letech zveřejnili na našich webových stránkách a na facebooku. Byla dojatá, hned dokument znovu po těch letech shlédla a začala vzpomínat. Připomněla si vzpomínky na všechny staré lidi, které mohla potkat. Vzpomínala situaci v české televizi, kde právě v roce 2001 probíhala revoluce. V paměti ji utkvělo i spoustu zážitků a myšlenek nejen z Charity Nový Hrozenkov. Pojďme si ty okamžiky připomenout prostřednictvím jejich slov. Vzpomínejme!
Vzpomínám… jak vlastně došlo k tomu, že jsme se navzájem všichni poznali a mohli příběh Charity v Hrozenkově několik dní s vámi všemi prožívat a natočit?
Snad to bylo takto: Vytvářela jsem tehdy už pět let v České televizi svůj cyklus “ Co je to doma“, který byl věnován dětem, které ztratily svou rodinu, svůj domov a musely žít v ústavech. Jejich jedinou záchranou byla nová rodina, tedy pěstouni. Na vesnickou Charitu v Novém Hrozenkově mne upozornila známá z Národně vzdělávacího fondu, Irena Tomešová, které zde byla služebně a nechtěla si svůj zážitek nechat pro sebe. Že v Novém Hrozenkově vznikla vesnická Charita, která zajišťuje starým lidem možnost dožít doma, ve svých chalupách, ve svém prostředí a navíc umí zajistit pomoc i těm z nich, kteří ji potřebují jen na čas a to v přívětivém zařízení, kde neztratí naději, že se zas vrátí domů. Můj muž, filmový hudební skladatel, který se mnou na cyklu spolupracoval jako scenárista a střihač, ihned do Nového Hrozenkova zajel a vrátil se nadšen nejen lidmi, ale i tím prostředím - i on vyrostl v horách a v podobné krajině a mezi podobnými lidmi.
Začali jsme si telefonovat a psát a tak vznikl scénář, který měl název Neztratit domov ani ve stáří.
Na natáčení jsem pak odjížděla s pečlivě vybraným štábem s trikolorami na bundách – byl leden 2001 a na Kavčích horách pávě probíhala „televizní revoluce“ proti vedení ČT, zosobněného panovačnou Janou Bobošíkovou, na záchranu ČT jako média veřejné služby. Jelo nás šest – řidič, kameraman, zvukař, osvětlovač, produkční a já, režisérka. Sníh byl kolem nás celou cestu z Prahy až do Nového Hrozenkova, ale teprve až tam ho byly spousty.
Natáčeli jsme nejen v chalupách, kam jsme se v poslední fázi cesty museli brodit sněhem, ale i v přívětivých vesnicích. „Účinkující “ byli na nás výborně připraveni, věděli od vás všech, že chceme přesně zaznamenat, jak se denně odehrává jejich život:
pečovatelky třikrát denně navštěvovaly osamělé obyvatele chalup, přinášely jim jídlo, podaly prášky, s většinou z nich se pomodlily a se všemi si popovídaly. Pečovatelky proto přesně těm babičkám a dědečkům vysvětlily naše natáčení - tentokrát nepřijdou ony samy, ale že za nimi půjdou filmaři, tedy kameraman s kamerou a zvukař s mikrofonem a režisérka, ale oni si toho nesmějí všímat a musí se chovat tak jako vždy při návštěvách pečovatelek. Byla jsem napjatá, ale vyšlo to. Pečovatelka zaklepala, vešla, my za ní - bylo neuvěřitelné, jak se ti staří lidé nedali vyrušit kamerou, mikrofonem, přítomností několika zcela cizích lidí. Teprve když jsme natočili kontakty klienta a pečovatelky (nebo klienta a paní ředitelky, k níž se všichni chovali stejně přirozeně jako ke svým pečovatelkám), pak jsme se teprve navzájem představili a dál jsme točili to, co nám nabídli, o čem chtěli vyprávět, co nám chtěli ukázat.
První večer jsem si pak sama, bez kamery, zajela do blízkého domova důchodců. Říkala jsem si, že v tak lidsky přívětivém prostředí bych mohla i v krajském zařízení najít další ukázku příkladného jednání se starými lidmi. Přijala mne mladá paní ředitelka v botách až nad kolena - stejných jaké nosila paní Bobošíková v minulých dnech v televizi, když arogantně předávala výpovědi nejlepším zaměstnancům. Ředitelka si své zařízení pochvalovala a vysvětlila mi, že je tam spokojená především díky tomu, že se jí daří udržovat kázeň těch starých lidí. Když jsem se ptala, jak to konkrétně dělá, řekla mi, že je především nutné vydávat jasné příkazy a zákazy - například snídaně se smí podávat pouze do půl osmé. „A tak když babka nevyleze z postele včas, zůstane bez snídaně. Udělá to jednou, dvakrát a pak začne chodit včas.“ Velmi rychle jsem se zvedla, poděkovala a odešla. Nejsem investigativní dokumentaristka. Hledám, natáčím a vysílám především dobré příklady k následování a předávám je divákům.
Proto jsem dodnes vděčná za to, že jsem mohla poznat starého pana faráře v krásném prostředí dřevěné fary ve Velkých Karlovicích. Pamatoval si vše, co dříve prožil, ale krátkodobá paměť mu už nesloužila a vše co potřeboval, mu musela zařídit a udělat téměř stoletá „paní farská hospodyně“. Ta mi s něžným úsměvem odvyprávěla svůj život matky s tragickým osudem - jednoho syna jí zabili nacisté, druhého komunisté a ten třetí nebyl natolik zdráv, aby svou starou matku přežil. Krásný zážitek jsem měla i z krátké návštěvy dřevěného karlovického kostela, kde pan farář sloužil mši pro několik stařenek v prvních lavicích a mě vyzval, abych přečetla Slovo Boží, určené pro ten den. Tenhle obraz ale v našem dokumentu chybí, protože v kostele byla skoro tma a naše dvě lampy v tom velkém prostoru moc nepomohly… jak říkají kameramani, „byl to ošklivý šedák“. V duši mi ale zůstala veselá zář, vycházející z farářovy staré tváře a z jeho čisté duše.
Vzpomínám na muže v chátrající chalupě, umírajícího na rakovinu, který by bez přátelské péče Charity musel zemřít mezi cizími lidmi v nějaké LDN. A také na krásného a moudrého starce v pěkném pokoji s obrovskou knihovnou. Na stole před ním ležely další otevřené knihy, vedle nich rukopis jeho vzpomínek… Když rozum funguje, ale tělo už nechce poslouchat, potřebuje starý člověk pomoc druhých a nejlépe v prostředí, na nějž je zvyklý. V něm ty stařeny a starci neztrácejí sami sebe a mohou žít dál tak, jak byli zvyklí a jak jim to vyhovuje.
Dojeli jsme i k rodině, která se starala o stoletou maminku, trvale upoutanou na postel. Když jí dcera vysvětlila, že jsme ji přijeli navštívit a natočit si ji, zahrála nám na foukací harmoniku a ještě nám krásně zazpívala…Atmosféra v té třígenerační rodině byla pohodová a na mladičkou pečovatelku z Charity se ta babička usmívala stejně krásně jako na své příbuzné. Zeť té babičky nám s úsměvem nabídl svoji domácí slivovičku, a když jsme odmítli - nejsme na výletě, ale v práci - neurazil se a vyptával se na televizní stávku. A nebyl sám, všichni ti lidé tam sledovali dění na Kavčích horách a naprosto jasně věděli, že jde o hodně.
Do tohoto dokumentu, který jsme nazvali „Neztratit domov ani ve stáří“ se samozřejmě nevešlo vše, co jsme v tom krásně zasněženém kraji natočili. Musela jsem dodržet určenou stopáž, která byla pro všechny díly mého cyklu stejná. A když se teď na to dívám zpětně, jsem ráda, že ten dokument vznikl. Myslím, že Česká televize jím vydala dobrou, kultivovanou a citlivou zprávu, dobré sdělení o možnostech lidské statečnosti všech – těch, kterým se pomáhalo i těch pomáhajících.
Když jsme pak připravovali další díly „Co je to doma“ a další dokumenty z tohoto kraje, vždy jsem se snažili podívat do Nového Hrozenkova a dalších míst, kde Charita působila.
Naše přátelství s manželi Martinkovými, které se před dvaceti léty narodilo a pak pokračovalo další léta, pro nás nikdy neskončilo. Naposledy jsme se ve čtyřech sešli na konci října 2019, když Danuše Martinková dostávala Cenu Charity České republiky ve Smetanově sále v Praze a nás tam, jako své dobré přátele, pozvala.
Moc ráda vzpomínám a těším se někdy zase na setkání. L. Václavová
